Monikosanita

Plemeno bylo vyšlechtěno v Německu ve 20. letech 19.století. Název dostalo podle města Rottweiler, střediska obchodu s dobytkem na jihu země. Zprvu byl rotvajler používán k lovu černé zvěře, později jako pastevecký pes k doprovázení stád a jejich nočnímu hlídání. Rotvajleři byli známi jako psi řezníků: zapřažení do vozíku převáželi maso, pomáhali hnát dobytek na trh a potom ochraňovali svého zbohatlého pána. V současnosti je rotvajler užíván jako spolehlivý služební pes a hlídač a populární je i na výstavách. V USA bylo plemeno uznáno v roce 1935, ve Velké Británii se objevilo r. 1936.                                                                  Jde o plemeno pracovních psů skupiny dogovitých.
Mohutný, masívní pes s vyvinutou, objemnou muskulaturou, hrubé, silné konstituce. Hlava má širokou mozkovnu a výrazný stop. Uši jsou nevelké, převislé, tvaru trojúhelníku. Krk široký, s klenutou šíjí a přiměřěně vyvinutým zátylkem. Hrudník je hluboký, široký, okrouhlý. Záď krátká a široká. Končetiny rovné, přední daleko od sebe. Ocas je krátký, vysoko nasazený.
Rotvajler je plemeno s velmi vysokým intelektem. Je schopen přijímat úkoly mnoha různorodých směrů – od specializované činnosti u policie a u armády, přes výstavy, až ke sportovním závodům.
Jsou dokonalí také jako domácí mazlíčci. Jsou miláčky celé rodiny, což je nejspíše jejich hlavním posláním.
Judy and Larry Oldsen

Předpokládá se, že počátek plemene je kdesi u pradávných pastýřských psů, kteří byli známí již v antických dobách. Současní kynologové se domnívají, že přímými předky tohoto „antického psa“ byli Tibetská doga nebo Tibetský mastif; jisté však je, že byl černé barvy a podobal se Newfoundlandovi. Výšku v kohoutku měl 90 centimetrů a vážil 75 kilogramů. Zvláštním specifikem tohoto antického psa byla masivní kostra a pevně vyvinuté svalstvo. Měl specifický tvar hlavy s dobře zřetelným přechodem od čela k čumáku. Jedinečné postavení ramen vzhledem k hrudní části, což bylo dobře zřetelné již z postavení předních tlap, mu umožňovalo dobře hýbat lokty. Toto zvláštní postavení tlap u před ostatními psy poskytovalo výhodu především v běhu a v soubojích s člověkem.
Je známo, že tito „staro-antičntí psi“ se do Říma dostali již v roce 79 př. Kr., a to společně s legiemi Claudia Augusta. Jak z dějin dobře víme, Řím během celých svých dobyvatelských dějin často válčil a potřeboval tedy pro své legie obrovské zásoby jídla a čerstvého masa. Za legiemi tedy vždy pochodovala obrovská stáda skotu. Z důvodu hlídání, dozoru i doprovodu těchto nepřehledných stád bylo těchto antických předků Rotvajlera velice zapotřebí. Jak legie postupovaly a válčily, zásoby živého masa se pochopitelně tenčily. A počet doprovodných psů se také zmenšoval. Římané je nezabíjeli, ale ponechávali je místním obyvatelům. Antická doba slávy legií trvala po celá staletí a předek Rotvajlera se tak rozšířil po celé Evropě. V jižním Německu tak vzniklo nové plemeno psů, které se nazývalo Římský pes. Rotvajler dostal svůj název po malém městečku, které bylo ve středověku jedním z hlavních obchodních center v Evropě, a které se v té době nazývalo Rotvajl-am-Neccar. Bylo zároveň hlavním místem obchodu s chlebem a skotem. Podle jedné z legend toto městečko za svůj název vděčí místní červené dlažbě (rote wil), kterou se v té době zdobily Římské paláce. Právě zde došlo k počátku šlechtění těchto psů, který byl určen především k doprovodu, ochraně a hlídání skotu, ale také ke hlídání obchodů, v nichž se prodávalo maso.

V této době existovaly 2 druhy Rotvajlerů:
1.) větší a těžší, kteří se využívali jako tažní psi a také především k ochraně domů. Nehodili se však pro pastvu skotu, nezvládali dlouhé a těžké cesty a navíc byli agresivní a skot často smrtelně pokousali,
2.) menší druh byl vytrvalejší a chytřejší. Hodili se více jako pastýřští psi.

Jedna dávná legenda nám praví, že řezníci, kteří mířili výjimečně dobrý obchod a vysokou tržbu do hospody náležitě oslavit a zapít, dávali svým Rotvajlerům na krk měšce s vydělanými penězi, aby jich tolik neutratili. Reputace Rotvajlera byla natolik strašidelná, že se nikdo neodvážil jim tyto měšce vzít.

Jeden za znalců tohoto plemene, Hans Corn, napsal: „V údolí Rýna se vyvinulo zvláštní plemeno psů, které je možné popsat jako šťastný výsledek křížení nejlepších vlastností nejen římských válečných psů, ale také domácích pastýřských psů - anglických a dánských buldoků.“ V jiném Německém městečku, Rottenburgu, se až do dnešní doby zachoval znak se zobrazením býka a památného Rotvajlera. Rotvajler díky svým vynikajícím vlastnostem obdržel v roce 1910 úřední uznání od Prvního německého svazu policejních psů. Po dlouhou dobu nebyl Rotvajler za hranicemi Německa znám. Ve 30. letech 20. století byů přivezen také do Švýcarska, Rakouska a Ameriky.

S vývojem automobilové a železniční dopravy a s nástupem přepravy skotu, odpadla nutnost jejich doprovodu i dozoru během přemísťování a v důsledku toho plemeno Rotvajlerů téměř vymizelo.
Když chtěli v Německu obnovit chov tohoto plemene, našlo se v celém státě pouze pár jedinců.

Popularitu tohoto plemene velice ovlivnil fakt, že v roce 1901 v Hamburgu jeden četník s pomocí svého Rotvajlera uklidnil dav opilých námořníků. Musíme ještě zmínit, že Rotvajler téměř necítí bolest.
První Rotvajleři zabarvení těch současných ještě neměli. V prvním standardu, který byl zapsán v roce 1901, byly zmíněny jeho černé pruhy na šedém pozadí s žlutými skvrnami, měl zrzavý čumák s úplně černým nosem. Byly povolené malé bílé skvrny na tlapách a hrudi, které se u nich v té době velice často objevovaly. Od roku 1923 se na výstavách demonstrovali pouze ti Rotvajleři, kteří měli černo-hnědou barvu a krátkou srst.